Grafické techniky

Dřevořez

Princip techniky spočívá v tom, že se z prknovitě řezaného dřeva odřezávala a vyhlubovala netisknoucí místa obrazu. Odrývalo se v čarách . První grafické listy zhotovení dřevořezem se objevily v Číně v 6. století. Jednalo se o dřevořez (předchůdce knihtisku). Touto technikou se tiskly náboženské amulety. První dochovaná kniha tištěná dřevořezem se datuje do roku 868.

Dřevoryt

Pozdější technika při niž se používalo příčně řezaného tvrdého dřeva, špalíčků z nichž se netisknoucí místa odrývala rýtky. v 19. století se tato technika používala v řemeslné výrobě tiskových štočků (xylografie). Později se dokonce používaly světlocitlivé vrstvy, kdy se rylo podle motivu zhotoveného fotografickou cestou (fotoxylografie).

Linořez a linoryt

Jsou obdobou dřevořezu, resp. dřevorytu. Jako materiál je zde použito linoleum nebo PVC. Takto zhotovené tiskové formy byly schopny vydržet tisknout několik set výtisků.
Uplatnily se hlavně pro tisk plakátů.

Mědirytina

Předchůdce hlubotisku, vznikla asi v polovině 15. století. Mědirytec používal až 3 mm tlusté měděné desky, do jejichž vyleštěného povrchu vrýval tisknoucí čáry a další velmi jemné tisknoucí prvky. Do hotové mědirytiny vtíral tiskovou barvu a z netisknoucího povrchu mědi ji stíral. Na potiskovaný materiál byla barva přenášena za velkého tlaku.
Zvláštním druhem mědirytiny je suchá jehla, při niž se místo rýtek užívají rycí jehly a diamantové hroty. Vzniklý otřep se u suché jehly nechává, protože dodává tisku zvláštní vzhled. Po několika málo otiscích při vyšších tlacích motiv mizí.

Puntíkovaná mědirytina

Tiskový motiv je do mědi vytvořen pomocí soustavy bodů, puntíků, ručně vpíchaných do mědi. Puntíky mají různou hloubku a hustotu. Ze vzdálenosti vzniká dojem tónového přechodu.

Lept

Kvůli usnadění práce mědirytců se hledalo řešení. Byl objeven roztok chloridu železitého FeCl₂, který rozpouští (leptá) měď. Aby byla ale měď naleptána jen v místech určených k tisku, musela se na povrch mědi nanést tenká vrstva látky odolné vůči leptu (vosk, pryskyřice nebo asfalt). Do této vrstvy se ryla zrcadlově obrácená čárová kresba, aby se obnažila měď pod ní. Až poté následovalo samotné leptání. Tisková forma má měkčí kontury čar ve srovnání s klasickou mědirytinou.

Akvatinta

Vznikla v druhé polovině 18. století ve Francii. Na měděnou desku se naprášila tenká vrstva kalafuny nebo asfaltu a teplem se na desce zafixovala. Tím se docílilo velmi jemného zrna. Do této vrstvy se následně rylo (např. technikou suché jehly) nebo se leptalo (v případě mědi chloridem železitým, v případě zinku kyselinou dusičnou). Barevná akvatinta poskytla pastvu pro oči v podobě velmi jemných tónových přechodů. Modifikací této techniky vznikla heliogravura.

Heliogravura

Vynalezl a posléze zdokonalil Karel Klíč. Princip spočívá v zaprášení měděné desky asfaltovým prachem a následně tepelné fixaci - podobně jako u akvatinty - postupně tento proces nahradil pigmentovým papírem opatřeným světlocitlivou vrstvou, do niž byl vykopírován diapozitiv. Tento papír následně přenesl na měděnou desku opatřenou asfaltovým zrnem. Obraz vyvolal teplou, odstranil tak, neosvětlená místa a na závěr leptal chloridem železitým. Tisk byl následně realizován prostřednictvím měditiskového listu. Od heliogravury byl malý krůček k dnešnímu hlubotisku.

Oceloryt

Jako technika mědirytu, akorát se ryje do ocelové desky.

Ocel z důvodu obtížného zpracování nebyla správnou volbou a neshledala se s nadšením mezi umělci, kteří se jí chtěli věnovat. v omezeném měřítku našel uplatnění jako řemeslná technika

Litografie - kamenotisk

Předchůdce ofsetové tiskové techniky. Vynálezcem byl Alois Senefelder v roce 1799. Princip spočívá v tom, že se na čistý povrch hlazeného kamene z Bavorska (uhličitanu vápenatého) nanáší mastná litografická tuš perem nebo štětcem (v místech, která mají tisknout). Kámen se navlhčil vodou, voda spočinula na tuší neopatřených místech. Z takto upraveného kamene se tlakem v ručním lisu s tříčem po navlhčení a navalená mastnou barvou zhotoví otisk. Je nasnadě, že motiv musel být nečitelný, protože se jedná o přímou tiskovou techniku (tisková forma je v přímém kontaktu s potiskovaným materiálem). Tato grafická technika měla několik variant, např. pérová, křídová, lavírovaná, škrábaná,...

• Tisková forma bez reliéfu
• Na jeho povrch se nanesl mastnou tuží obraz nebo kresba stranově obrácená (jako u razítka). Tato místa poté
přijímala mastnou barvu.
• Netisknoucí místa byla udržována vlhká, aby odpuzovala tuto barvu. - barva olejofilní a hydrofóbní
• Z této techniky vznikl ofset

Kamenorytina

Vzniká rytím do zvlášť tvrdého litografického kamene. Pérová vyhloubená kresba se naplní mastnou barvou, avšak povrch kamene se ještě vlhčí. Je to v podstatě kombinace tisku z plochy a hloubky.

Světlotisk (heliotypie, fototypie)

Tisková forma je vyrobena z tlustého skla. Na něj se nanese vrstva chromované želatiny, do niž se po vysušení vykopíruje fotografický tónový negativ. Po vyvolání vodou musí zůstat vrstva želatiny zbotnalá a na netisknoucích místech vlhká. Tuto techniku u nás zdokonalil Jakub Hustík (1837 - 1916) v roce 1868. Na světlem vytvrzených místech přijímá želatina barvu, kdežto na místech s vodou zbotnalých ji odpuzuje. Při tisku se nepoužívá sítě, proto je tento na výsost krásný a podoben fotografii. Tiks je pěkný, krásu tisku podtrhuje fakt, že se nevyužívá autotypická síť, jelikož se tiskne z želatiny. Životnost formy je omezená (asi 1000 výtisků), neboť se tiskne přímo z želatiny.