Bezvodý ofset

Historie sahá do roku 1967 patentem firmy 3M. V roce 1970 firma Toray tento patent odkoupila a stala se monopolem pro výrobu tisk. forem pro bezvodý ofset. V roce 1979 byly vytvořeny pozitivní pracující tisk. formy. V roce 1985 byl zaveden systém chlazení válců barevníku. 1986 – vytvořeny UV tvrditelné barvy pro bezvodý ofset. Problémem bylo oddělení tisknoucích a netisknoucích míst a tak se do barev pro bezvodý ofset začal cíleně přidávat silikonový olej, jehož vlastnosti plně vyhovovali dané technice. Tisková barva pro bezvodý ofset musí mít vyšší viskozitu a podstatně nižší citlivost k teplotním změnám.

Mohou být pozitivní i negativní s výdržností 100–200 tisíc kusů. Tloušťky desek jsou 0,15, 0,30, 0,45 mm. Tónový rozsah 1–99 % při 175 LPI.

Termální ablační desky

Tiskové desky pro ofset bez vlhčení jsou potaženy silikonem - není potřeba žádný vlhčící prostředek.
Silikon odpuzuje barvu - stejně jako voda u konvenčních ji odpuzuje.
Polyester ji přijímá.

Zhotovení pozitivní TF

1) Expozice – UV zářením 365 nm, po expozici dochází ke změně barvy vrstvy.

2) Vyvolání – odstraníme pozitiv a pet fólii, exponovaná místa jsou zesíťovaná (se slepí s fotorezistem). Vyvoláváme směsí ethanolu a uhlovodíku v poměru 1:9, přičemž neosvícená místa (nezesíťovaná) nabobtnají. Hotová tisková deska vznikne po mechanickém odstranění nabobtnalých částí a vysušení.

Speciálně formulovaná tisková barva obsahuje kapalinu, způsobuje bobtnání silikonové vrstvy. Touto kapalinou je silikonový olej. Při kontaktu tisk. barvy se silikonovou vrstvou dochází k difuzi oleje do silikonu. Na povrch silikonové vrstvy se vytvoří tenká mezi vrstva (tloušťka několik molekul), která se štěpí při kontaktu s vrstvou barvy. Neobsahuje pigmenty a odpuzuje tisk. barvu. V bezvodém ofsetu je významným faktorem teplota. Hovoříme zde o tzv. CTI (kritický tónový index), což je teplota. Dochází k přesunu pigmentových částic do separační mezivrstvy (vrstvičky silik. oleje) a začínají tisk. netisknoucí místa. Tisková barva nesmí obsahovat minerální nebo rostlinné oleje. Stabilní separační mezivrstva se vytvoří až po 2–5 otáčkách válce a neustále se obnovuje. Barvy jsou krátké. Barvy zasychají oxypolymerací. Barva má tendenci k vytrhávání vláken kvůli vysoké lepivosti. Vzhledem k CTI musíme zajistit chlazení, bez něj by totiž vzrostla teplota až o 10°C a došlo by k snížení viskozity barvy a k tónování. Může se chladit kapalinou uvnitř dutých válcích nebo zvnějšku vzduchem.

• Brilantní tisk, díky malému rozšíření tisk. bodu
• Možnost tisku 240 LPI, je vhodný pro frekvenčně modelované síťování (FM síťování), stochastický rastr negativní tříč potisk. materiál
• Rychlá příprava tisku, méně makulatur
• Tisk je stabilní v celém nákladu a to může být až 200 tisíc výtisků – rychlejší zasychání barev, možnost tisku na nesavé materiálu
• Možnost tisku s metalickými barvami s dlouhodobým efektem
• Možnost nánosu větší tloušťky barvy a rozšíření gamutu, rovnoměrnost nánosu ve větší ploše, z toho plyne o velmi zdařilý tisk inverzní (světlé linky v tmavém pozadí)
• Žádná deformace papíru z důvodu absence vlčícího roztoku => perfektní soutisk
• Ekologický přijatelnost (absence rozpouštědel, ozonu, bez nečištěné vody)
• Vyšší produktivita, kratší příprava a redukce makulatury

- Nevýhody bezvodého ofsetu

1. Choulostivost tisk. desek na mechanické poškození a prach
2. Vyvolání desek je třeba speciální zařízení barvy a desky jsou dražší
3. Některé papíry (recyklované, prášivé) nelze potisknout
4. Nutnost regulovatelného a spolehlivého chlazení formového válce a barevníkových válců

[Související: Rastry - síťování]

Tónová buňka a tónová hodnota

Jedno políčko sítě, v jeho středu leží tiskový bod se nazývá tónová buňka. Tiskový bod nemůže být větší než tónová buňka, může ji maximálně zcela zaplnit, v takovém případě tiskneme již plnou plochou! Míru zaplnění tónové buňky bodem udává tónová hodnota (též síťová tónová hodnota) v procentech nebo plošné pokrytí jako desetinné číslo. Platé tedy, že čím je tónová hodnota větší, tím tmavší odstín barvy máme. Je ale pochopitelné, že skutečnou tmavost ovlivňuje samotná barva (je-li 50% rastr u černé barvy, bude se nám plocha jevit tmavší než 50% rastr u barvy žluté).

Např. hodnota 0.25 nebo 25 % tedy znamená, ž je zakryta čtvrtina plochy!

Plošné pokrytí můžeme vyjádřit jako podíl zakryté plochy tónové buňky tiskovým bodem ku celkové možné ploše, tedy φ = S_t/S

Tónovou hodnotu na hotovém tisku lze určit geometricky (proměřením tiskového bodu speciální lupou nebo elektrinickými snímači) nebo opticky s jistým zkreslením nepřímo pomocí denzitometru.

Lineatura (frekvence rastru)

Hustotu sítě, která tvoří soustavu tónových buněk udává tzv. lineatura. Je to hodnota počtu linek na jednotku vzdálenosti, nejčastěji na centimetr, tedy lpc (line per cm), cm^-1 (1/cm) případně palec lpi (line per inch). Vztah mezi lpc a lpi je tedy lpc = lpi/2,54. Převrácená hodnota frekvence je (stejně jako ve fyzice) perioda, která je udávaná vzdálenost středů sousedních tiskových bodů a tím pádem i velikost tónové buňky a maximální velikost tiskového bodu. Čím je lineatura větší, tím hustší je síť, tiskové body jsou menší a méně viditelné. Obvykle to také znamená kvalitnější tisk. Rastry s velikou lineaturou bývají označovány jako jemné, s malou jako hrubé (viz. obr.).

Nejčastěji se používá lineatur v rozsahu 10-400 lpi. Pro novinový tisk nejčastěji 70-100 lpi, běžný tisk 100-170 lpi, vysoce kvalitní tisk 200 lpi a více.